Závislost čajová

Je pravda, že si nezřídka dopřeju pořádné (a pokud možno kultivované) kafe, avšak bez čaje (jednou nebo dvakrát za den) to prostě není úspěšný den. Už ani nevím, kdy se z toho stala vyloženě vášeň, ale už mám pocit, že se to mé popíjení dá nazvat činností obsedantní.

Teď tady asi nebudu popisovat jaké všechny druhy existují, jak se čaj zpracovává, jaká je jeho historie a tak dál. To je zbytečné, od toho jsou jiné zdroje (viz na konci článku). Já tady rozepíšu to, co mám rád, a čeho jsem si za ty roky všiml.

Sorty

Specializoval jsem se na čaje tmavé, protože nic, co je světlejší než vývar z horníkovo montérek, mě chuťově neoslovilo. Zelené mi nevyhovují kvůli mé zakořeněné averzi k odvaru z kopřiv, bílé jsou nevýrazné. Co tedy popíjet a nemít v ústech pachuť fuseklí či kočičích čůránek? Pohleďmež:

Sypané — Earl Grey Superior — nekupovat balený, ale rozhodně prozkoumat už ve skleněné dóze. Čajoví magnáti rádi zastírají špatnou kvalitu materiálu bergamotovou silicí, viděl jsem i taková zvěrstva, jako bergamotový Pu-Erh. Takže prohlédněte, jestli je základ dobře zpracovaný, ne příliš prašný a hlavně ne šedivý. Verze Superior obsahuje ještě na ozdobu různé pičičárny, jako například okvětní lístky pomerančovníku, anebo jemné hobliny pomerančové kůry.
Pozn.: teď už vám musí být jasné, proč jsem vždy záviděl Jean Lucovi jemu svěřenou loď Enterprise D. Ano, měl tam automat, který mu na požádání zreplikoval Earl Grey — horký!

Sypané — Yunnan Hong Cha — zde rozhodně platí, že je potřeba nešetřit na ceně za gram a nekupovat podezřele levné šmejdy. Pokud se vydaří, tak je to hotový ráj na Zemi, pro mne nejlahodnější varianta Hong Cha barvy červené.

Sypané -Dhelakat TGFOP - trochu silnější, výraznější assámský čaj, staví na nohy.

Sypané — turecký Rize Çay — ten mám v oblibě pro jeho podivnou sladkou vůni a způsob, jakým se pije. Podává se ve skleničkách na plechovém tácku, je velmi moře moc silný a ještě více mnoho moře moc se sladí. Oficiálně, beztrestně!

Sypané — Russian blend — skvělé vyvážení silné čajové chuti a jemného kouřového aroma, které není tak smrtící, jako u Lapsangu. Mně nejlíp pasuje na podzimní odpoledne.

Sypané — Darjeeling — v každém sběru je určitě skvělý a je to asi tak nejsvětlejší varianta čaje, kterou jsem ochoten dobrovolně popíjet. Kotelní trubky už mám pořádně vysmolené a hubu plechovou, tudíž tato květinková substance zeleno zlaté barvy ve mně nevyvolává takové nadšení, jako výše vypsaní trhači, ale dát si ho v zimě v mrazu venku má svou poezii.

Sypané/balené — Ahmad Ceylon — moje absolutní špička, naprostá jednička a nenahraditelný startér. Firma Ahmad obecně produkuje vynikajíc kvalitu a tato sorta ceylonského prostě nemá chybu. Nádherná červeno hnědá barva, nevtíravá vůně, čajově silná esenciální chuť bez nadbytečných příkras. Taky už ho ve mně zahučelo pěkných pár kilo.

Sáčkové — Lipton Yellow Label — ač mám pocit, že býval silnější a výraznější, tak ani dnes není ostuda si vyluhovat občas sáček z pohodlnosti. Jeho výhodu spatřuji v tom, že když na něj zapomenu v konvici, tak se „nepřetrhne“ a pořád je k pití.

Sáčkové — Twinnings — klasika z Britských ostrovů, takže z této řady samozřejmě English Breakfast a Afternoon. Výrobky této řady se vyznačují velice jemně mletými lístky v kulatých sáčcích. Už podle názvu je to výborný ranní stavěč na nohy.

Sáčkové — Pickwick ranní

Speciality

Už dříve jsem v Deníčku zmiňoval, jak se vaří indická Masala, takový ten kořeněný tlamolep. To je fajn věc, ale málokdo je ochoten akceptovat kombinaci sladkého voňavého mléka a ukrutné štípání bílého pepře. Já to můžu a proto si jí občas střihnu třeba do letního kina v termosce.

A pokud mi jde jó tlama šejdrem, přimíchávám do ceylonských sort ještě ovoněné varianty. Z oblíbených jsou to brusinky, višeň, skořice. Poslední zmiňovaná skvěle štípe. Naopak hrozně moc nemám tuze rád chemií páchnoucí jahody, broskve, borůvky a podobné poblióny (Badische Anilin und Soda Fabrik).

Příprava

Přípravou se nijak moc nezaobírám, dodržuju jen tato základní pravidla:

VODA! Na té záleží snad ještě víc, než na kvalitě samotného čaje. Dokud to člověk nezkoumá, tak má pocit, že není co zkazit, je to přeci „jen“ voda a „jen“ čaj. Pro zajímavost jsem si udělal srovnávací test ze dvou zcela odlišných sítí veřejného vodovodu a hodně mých známých se podivilo, co to do sebe lejou za  bahno. Nejlepší je tedy taková voda, která v sobě nemá nic jiného, než vodu. Nesmí být tvrdá (kras), nesmí v ní být minerály (Karlovy Vary), aromatické látky, které se neodloučí varem (žumpa), nesmí obsahovat jíl (Hradec Králové). Zárukou kvality nemusí být ani voda balená. Teoreticky by měla být nejlepší voda destilovaná potažmo dešťová (tam už je ale bohužel prach a svinstvo ze vzduchu). Osobně mám nejlepší zkušenost s vodovodní sítí napojenou na nádrž Želivka.

Doba louhování — snažím se nepřekročit nějaké ty 3-4 minuty, ani po pěti se nic neděje. Deset už je špatné. Druháky nezhotovuju, i když to některé sorty dovolují.

Nádobí a klid — nemá cenu se vařit s čajem, když není klid. To je pak úplně jedno, co si do odklopené hlavy nalejete. A když už se s tím vaříte, dejte to aspoň do něčeho důstojného. Sklenice ze středně silného skla, šálky, tradiční čínské misky. Hrnky po babičce nechte radši v kredenci.

Závěrem

Mně osobně to přijde jako důstojná a milá kultura, takové čajování. Rozhodně kultivovanější, než příšerně odstátý český turek s plovoucím lógrem, vnořenou lžičkou a zapáleným cigárem vedle. To je hotové dno už. Sám za sebe můžu říct, že závislost pozoruji — večer bez dávky pro mě prostě neznamená úspěšné zakončení dne, tak dlouho mi jde huba šejdrem, až si ho nakonec uvařím a nedovedu si od toho pomoct. Víc mě k tématu nenapadá, tak ještě připojím mé oblíbené zdroje v internetu: