OREO

Nejednou jsem slyšel z různých světových stran o závislosti na sušenkách OREO a o tom, jak je to ďábelsky dobré, takže se závislosti nejde zbavit a ruka sahá do balíčku pořád dokola, dokud není dílo dokonáno. Nedalo mi to a jednu pakáž jsem si zakoupil. Už první natrhnutí neprodyšného obalu napovědělo, jak to bude chutnat. A nemýlil jsem se: unifikovaná chuť cukru, pšenice a rostlinných tuků s všeobjímajícím zápachem ethylvanilinu (smrt mu!!); takového křápu se válí v regálech dvanáct do tuctu.

Musel bych se přetočit tlačítem <<REW do svých šesti let, abych z mozku odinstaloval vzpomínky na rafinované zákusky a domácí pečivo ze skutečných surovin a OREO mi začalo připadat jako něco báječného, za co stojí utrácet peníze. Nyní ale uděluji medaili odpad pětiletky. Nezáleží na tom, co vrhnete na trh — s dostatečně silnou reklamní kampaní prodáte i kozí bobek.