Misoholik

Stal se ze mě zcela beznadějný misoholik, neboli člověk zcela omámený a pohlcený tou skvělou lahodnou věcí, o které Japonci a Číňani vědí už stovky let, a my o ní víme leda prd. To, že existuje syntetická sójová omáčka a izolovaný glutaman sodný (pod názvem Glutasol), jsem věděl už v útlém dědství, ale že obojí může být ve skutečnosti produktem vlastně úplně neskutečně rafinovaných fermentačních pochodů, jsem začal tušit až někdy před pár lety díky článku v jednom čísle praštěného časopisu Esquire. Dílo dorazil samozřejmě Sandorkraut ve své knize Síla přírodní fermentace, to už mě nemohlo od činů odradit vůbec nic.

Hodlám tuto pochutinu prozkoumat až na dřeň, pořád nakládám pro své já v budoucnosti nové a nové varianty z kōji, které se mi daří pěstovat. Jednou ta budoucí instance mého hladového já té minulostní instanci bude blahořečit, že byla prozíravá a věděla, že ta z budoucnosti bude hladová a bude si chtít rychle vyrobit snídani, svačinu či večeři. Postačí miso rozmíchat v teplé vodě, přidat v libovolné kombinaci vařené luštěniny, tofu, vejce, houby, rýži, fermentovanou zeleninu, řasy, rybí maso a kdoví co ještě a naklopit to do otevřené hlavy.

Čím jsem starší, tím víc jsem přesvědčený, že život je příliš krátký na to, abychom jedli pořád dokola hloupé a nezajímavé jídlo připravené Babišovými továrnami a zabedněnými maloměstskými restauračními provozy. Je životně nezbytné potravinám rozumět, umět je vyprodukovat a připravit tak, aby nás (a hlavně mě) ovlivnily tím nejlepším možným způsobem. Abychom dohlédli od talíře na pole a věděli, co se v hrnci děje.